Brzy ráno balíme ještě mokré stany a spacáky a vydáváme se na zpáteční cestu. Těším se na nádherné údolí pod Chiro Leba, na injaru a kávu v místní kavárně i na cestu náklaďákem do Cheneku. V domnění, že UŽ jsem překonala své hranice a to nejtěžší už je za mnou. Tenhle článek píšu v lednu, skoro dva měsíce po...

Ráno přijíždí autobus až k tábořišti, kupodivu přesně. Loučíme se s našimi průvodci a darujeme jim vše, co si myslíme, že by se jim mohlo hodit. Trička, ponožky, starou karimatku, léky, sladkosti pro děti... a pak odjíždíme za teplou postelí a sprchou, zatímco oni za další skupinou turistů, které budou doprovázet na jejich cestě snů, v noci spát...

Vycházíme ve 4.30 za tmy. Když začíná svítat, jsme už vysoko v horách. Zpáteční cestou mě překvapilo, jak velké převýšení to vlastně bylo. Cesta je krásná. V 9hodin jsme pod vrcholem. Zbývá posledních 150 výškových metrů lezení. Hodně dýchám, ale užívám si to. Celou cestu nás doprovází skupina místních kluků s pivem, colou, termoskami s čajem a...

Nejprve k dnešní trase. Z Cheneku (3650m.n.m.) jsme vyrazili až v 8.30, což je dost pozdě, ale v noci mrzlo a slunce v táboře začíná svítit až před 8. Naštěstí se průvodcům povedlo zajistit převoz přes Bwahit Pass ve výšce 4200m.n.m. na korbě náklaďáku, a tak jsme ten skluz snadno dohnali. Tahle vychytávka předznamenala náplň dnešního dne, kromě...

Ráno vstáváme jako první, a zatímco domorodci prostírají snídaně pro jiné evropské skupiny, my balíme naše stany, snídani si balíme s sebou a vyrážíme na cestu. Kdyby měl přijít odpoledne zase déšť, ať už jsme v dalším táboře. Procházíme nejprve krásnými lobeliovými pláněmi, a Astaffa nás seznamuje s jejich využitím. Kromě pláštěnky, jak už jsem...

Simienské hory jsou součástí Světového dědictví UNESCO. A podle toho je také vypracovaná organizace pobytů pro jednotlivce i skupiny. Na určitý počet návštěvníků dostanete určitý počet průvodců a scoutů se zbraněmi. Do hor se sami nedostanete. Nejsou značené, jak jsme zvyklí z Evropy, jediným ukazatelem trasy je váš průvodce.

Ráno návštěva rybího trhu v Awase, po cestě krátká zastávka u jezera Ziway - pelikáni, marabu a spousta dětí. Přelet z Addis Abbaba do Gondaru.

Dnešní ráno je prubířským kamenem mé vysokohorské odolnosti. Prší. Probouzím se v mokrém spacáku. Oteklejší než včera. Vlhká zima je pro mě horší než mráz. Pan O´Blud začíná notovat: jsme krásně promočení...Jsi má duhová víla. A co jsem já? Už nesu mrak!

Ráno se probouzím oteklá jako meloun. Úplněk a vysoká nadmořská výška ukazují svou sílu. V noci se mi sice zdál krásný sen, jak tančím na slaměnkových pláních s vílou v oranžových šatech snědé pleti, ale ráno si jako lehkonohá nyala vůbec nepřipadám. Před odjezdem jsem si v duchu malovala, jak bude jednoduché se v té výšce napojit na přírodu,...

Spaní jsme jednou pro vždy vyřešili, systém z předešlé noci funguje. Otáčíme se sice na povel, ale není nám zima a nemáme "svázané" nohy. S dobrou náladou vyrážíme na další kus cesty. Chceme být na dalším tábořišti co nejdřív, abychom ještě na slunci dosušili stany a spacáky.