3.den treku - Lidé kmene AMHARA
Nejprve k dnešní trase. Z Cheneku (3650m.n.m.) jsme vyrazili až v 8.30, což je dost pozdě, ale v noci mrzlo a slunce v táboře začíná svítit až před 8. Naštěstí se průvodcům povedlo zajistit převoz přes Bwahit Pass ve výšce 4200m.n.m. na korbě náklaďáku, a tak jsme ten skluz snadno dohnali. Tahle vychytávka předznamenala náplň dnešního dne, kromě chůze. A to bylo to nejužší setkání s lidmi kmene Amhara za celou dobu treku. Ale o tom až později. Trek pěšmo jsme zahájili prudkým sešupem asi 900m dolů do vesnice Chiro Leba, po osvěžující přestávce dál dolů malebným údolím plným tropických rostlin až k řece Mesheha /2800m.n.m/ . A od ní asi 2hodinový výstup do vesnice Ambikwa /3200m.n.m/ . Tak to byla dnešní práce nohou. Hlava a srdce se zaměstnaly úplně něčím jiným.
Náklaďák byl naložený štěrkem a na něm sedělo spousta domorodých lidí. Tvářili se plaše, nebo zamračeně. Už včera jsem si všimla, jak mají domorodé děti, které nás doprovázely s coca colami, smutné oči, ale nepovažovala jsem to za typický znak Amharů. Jen mě napadalo, že to je fakt blbý dětství, když tě rodiče pošlou prodávat coca-coly na přilepšenou rozpočtu... Ale dnes ti dospělí... Chyběla jim v očích jiskra, jakou měli lidé v horách Bale. Jiskra spokojenosti. Amharové mají v očích divokost. Nebo prázdnotu. Jenom náš Astaffa úplně srší životem a radostí. Další atyp.
Amharština je v současnosti oficiální jazyk Etiopie, který se ve školách učí všechny kmeny. Amharové jsou ortodoxní křesťané, jak říkají. Jejich křesťanství na mě působí jako směsice židovství, islámu, pravoslaví a šamanismu.
Kousek pod sedlem vysedáme a začíná dnešní pěší off road. Tudy už chodí jen domorodci a ti, co chtějí vidět Etiopii z jejího nejvyššího bodu. A těch už není tolik, jako těch, kdo chtějí mít selfie ze Simienu. Cesta začíná úzkou pěšinkou, která vede mezi polem kvetoucích kniphofií a ve výšce 3900m.n.m. se rozšiřuje do šíře a struktury vyschlého horského potoka. Kolem nás jsou terasovitá políčka s dozrávajícím bobem a hrachem, na kterých se pilně sklízí. Myslím, že kameny z polí hážou na cestu, aby ji, kdovíproč, zpevnili. Přibíhají děti a nabízejí nám hrachové rostliny. S díky odmítáme, abychom se nedostali do té trapné situace, že budou chtít na oplátku DOLAR. Po včerejších zkušenostech s obchodním talentem amharských teenagerů jsme opatrnější.
Když se dole před vesnicí CHIRO LEBA všichni sejdeme, Astaffa nám vysvětluje, že ochutnání plodů z úrody není krádež, ale je pro požehnání dobré úrody pro příští rok. Jediný okamžik, kdy Amharové nečekají za svou nabídku protihodnotu. Byl to dar. Tak snad jsme je moc neurazili.
Vcházíme na terasu místní kavárny. Tohle je pravý okamžik pro pravý kávový obřad. Objednáváme i místní injeru, která mimochodem nebyla kyselá a tudíž to byla ta nejlepší injera na světě, pivo, čaj, a coly. Krásná žena s laníma očima začíná tlouct kávu v dřevěném hmoždíři. Zatím se na ohništi v konvičce vaří voda. Vždy se dělají 3 nálevy. První nálev - káva se nasype do vroucí vody v konvičce je ABOL - velký. Druhý nálev THONA - silný, krásně voní. Třetí nálev BEREKA - poslední. Je to už taková obarvená voda. U nás tomu říkáme čurifinda. Astaffa tomu říkal Quick. Při pití kávy žena hází na oheň směs vykuřovacích bylin.
Když po obědě vyrážíme na další cestu, zrovna v místní škole končí vyučování. Děti se kolem nás rojí a chtějí pen, nebo dolar, nebo aspoň podat ruku. Sice se na nás smějí, ale oči je prozradí. Smutné, prázdné oči. Některé vypadají nemocně. Kolem krku jim visí amulety - bylinné pytlíčky, a obrázky s Pannou Marií. Kolik z nich se jich dožije dospělosti?
Hledám v sobě pocit, který to celé ve mě vyvolává. A překvapeně zjišťuji, že to není ani soucit, ani lítost, ani pokora, ani hrdost, ale určitý druh lhostejnosti. Tak přece jsem se napojila na tuto krajinu, cynicky si přiznávám v duchu. Přejmenovávám si soukromě Simien na DRAČÍ HORY. Ano. Je potřeba obrovská vnitřní síla, aby člověka nevysály. Nicméně, tihle lidští duchové si tuhle životní cestu vybrali. Nebo si ji tak zasloužili. A každý z nich ji může svobodně změnit, pokud chce. Jako Astaffa. Pochází z vesnice kousek odtud.
Cestou do Ambikwa nás dojde pár chlapců. Jeden z nich se se mnou dává do řeči. Vypadá na 10 let, ale mluví dobře anglicky. V ruce má učebnici fyziky pro 9.třídu. Podezírám ho, že ji někomu sebral, aby udělal dojem, a tak se ptám, jestli všemu v té knize rozumí. Otevírá ji na nějaké stránce, začíná amharsky číst a překládat mi to do angličtiny. Chválím ho. On jen mávne rukou - I´m quick student. Jeho rodiče jsou rolníci. On chodí do školy každý den, 2 hodiny tam a dvě zpátky. Celoročně. Chce pryč. Ale čím bude, ještě neví. Na nic se už neptám, blbě se mi dýchá. Naštěstí on ve svých plastových pantoflích umí skákat přes kamení i do kopce, a švitoří i bez ptaní líp než rádio. Astaffa mi později prozradil, že tomu klukovi bylo 16. Nesahal mi ani po ramena. Když bylo 16let našim synům, dávno jsem se na ně koukala nahoru.