2.den treku - Tlupy lidí a tlupy opic

Ráno vstáváme jako první, a zatímco domorodci prostírají snídaně pro jiné evropské skupiny, my balíme naše stany, snídani si balíme s sebou a vyrážíme na cestu. Kdyby měl přijít odpoledne zase déšť, ať už jsme v dalším  táboře. Procházíme nejprve krásnými lobeliovými pláněmi, a Astaffa nás seznamuje s jejich využitím. Z kůry kmene se dá vyrobit pláštěnka, mléko z kmene smíchané s dužinou aloe léčí rány a zlomeniny. Děti využívají listy otočené směrem dolů místo deštníku. Semena lobelie jsou dobrá místo kávy. Trávu kostřavu používají na pletení lan, což nám mistrně ukazuje live. 

Začínáme stoupat do pásma vřesovců. Jsou obalené zeleným lišejníkem, který vypadá jako vlasy rusalek. Vřesovce rostou pouze ve výšce 3000-3500m.n.m. 

A také se dozvídáme o využití druhu lilku, endemické rostlině etiopských hor. Celá rostlina je jedovatá, ale šťáva z plodů připomínajících rajčata se dá využít. Smícháním s aloe léčí vyrážky / vypálí je/ , anebo se smíchá s dobytčí močí a potře se sní kůže ze staženého zvířete. Za tři dny se chlupy jen lehce smetou a kůže je vyčiněná. 

A už jsme na vrcholu Imet Gogo 3926m.n.m. Odměnou za tu námahu jsou nám okouzlující výhledy mezi sopouchy skal, sopečné proudy a průrvy. Trochu mi to kazí skupina domorodých výrostků, kteří nás celou cestu doprovázeli s mošnami na zádech, v plastových pantoflích předbíhali a vůbec se nezadýchali! Nahoře z mošen vyskládali do úhledného řádku coca-coly a pár piv a čekali na výdělek. Samozřejmě, že jsme jim chtěli dát vydělat! Ale vždycky ten kluk, který dostal peníze za colu, dostal nakládačku od ostatních a naši scouti museli zasahovat. 

Další rána byla, když se na Imet Gogo dovalily na mulách ty dvě postarší turistky. Udělaly hm,hm, pak nějaká selfíčka, nechaly se posadit do sedla a odvézt na další vrchol. Trochu mi to sebralo radost z mého výkonu. Ale co, už jsou pryč a my frčíme dál. 

Těsně pod vrcholem Innatie 4070m.n.m., míjíme tlupu divokých dželad. Dželada je opice podobná paviánům, ale zjistilo se podle jejich zubů, že to není druh paviána, ale úplně jiná opice, a tak se jmenuje od roku 1996 dželada. Jim je to úplně šumák, jak je lidi pojmenovali, myslím, že mají svých starostí dost. Žije jich tu asi 1500kusů. Každá z nich sežere denně 1,5kg trávy a nějaký ten hmyz. Jeden samec má 5-12 samic.Žijí v rodinách, bez incestů. Těhotenství 6 měsíců, 2 měsíce kojí. Prvních 14 dní nosí samice mládě na břiše, potom na zádech. Kozorožci a dželady chodí společně - kozorožec dobře cítí, dželady dobře vidí. Bacalors group - skupiny dospívajících samců, kteří vyvolávají boje o prvenství v rodinných tlupách. Bojují s vůdcem na život a na smrt. Když mladší vyhraje, přebírá rodinu se samicemi. 

Dámy /chce se mi napsat na oslech, ale vzhledem k tomu, jak je DŮLEŽITÉ neříkat dželadám paviáne, musím napsat na mulách/ na mulách už na vrcholu nebyly, zato místní chlapci jsou neúnavní. Začíná mě zajímat, jestli s námi půjdou až do cíle a pak si tu tůru dají repete zpátky. Coly moc na odbyt nejdou, zato pivo už prodali všechno. Už jim došlo, že nedoprovázejí Američany, ale Čechy. Svačí tu ještě jedna tlupa, nejspíš Francouzi. Nechávají po sobě v trávě spoustu odpadků / o Francouzech se sice říká, že strašně drobí u jídla, ale až takhle?/ Co myslíte, sebrali jsme to po nich, nebo ne? 

Začínáme lehce sestupovat. Podél kolmých skalních stěn, s hlubokými propastmi, z nichž se jako z obřích kotlů valí mraky. A v jednom místě - VIDMO!  Krásný úkaz duhy, který není závislý na počasí. Ještě bych se klidně v té svatozáři chvíli nakrucovala, ale když on Astaffa zase tak hnal! 

Poslední úsek je takový kamzičí sestup. Poprvé mi bylo trochu líto, že nemám hole. Ale boty jsou skvělé, tak to nohy vydrží. 

Těsně před táborem Chenek je u silnice jedna propast. Prý tam za socialismu vozili na náklaďácích nepohodlné a vlasti nepřátelské živly/jak se říkalo u nás/ a rovnou z náklaďáku je házeli dolů. Strašná smrt! 

Ti, co už v Cheneku někdy byli, říkali, že je tam hospoda. S nadějí, že nebudeme muset zalézt do spacáku před mrazivou tmou už v 6 večer, jsme se těšili, že v hospodě přečkáme alespoň do 11. Když jsme se setměním s panem O´Bludem do hospody dorazili, kamarádi z naší skupiny už tam seděli. Hospoda, to znamenalo zděnou boudu s jedním stolem, pár židlemi, jedním plynovým vařičem, jednou postelí a policí s lahvemi nějakého utrejchu, po které se sem tam přehnala myš. Obsluha bylo mladé děvče v sukýnce, tričku, mikině a žabkách. Naši seděli v péřovkách, čepicích, ba i rukavicích. Hned po západu slunce mohlo být -5°C, a to i vevnitř. Jistě že jsem si objednala čaj, ale nemohla jsem se moc nacmrndat, protože představa, že v noci polezu ven ze spacáku a bude mě šmírovat scout právě držící noční hlídku, byla vskutku nepřijatelná. 

Kamarádi se rozšoupli, na stole už bylo několik injer, piv, káv, čajů a snad i nějaké panáky. No, oni spí vesměs dobře. Buď jsou zvyklí, nebo vyčerpaní, nebo mají s sebou prášky na spaní. Mně se zvedla nálada až ve chvíli, kdy do hospody nakráčely dvě naše staré známé - mulařky. Protože jsme zabírali jediný stůl, jejich místní průvodce jim přišoupnul k posteli malý stoleček. Jedna si sedla, druhá už se nevešla. Tak musel honem někam běžet sehnat další židli. Mezitím děvče pro dámy prostřelo špagety a termosku s čajem/což nám před tím odepřela/. Už sedí i druhá dáma. Otáčím se k nim a ptám se, odkud jsou. "Belgium". A líbí se vám tady? "Yes." A co se vám líbí nejvíc? "Mountains." A kam jdete zítra? "Back". Víc jsem z nich nedostala. Mlčely i po celou dobu jídla. 

Nevím. Mám sklony lidi obdivovat. A na jednu stranu bych ráda v jejich věku měla prostředky a sílu, odvahu a elán vydat se na třítisícovky, spát ve stanu a jezdit na mule, na stranu druhou mě něčím dráždily. Možná to byl nevhodný dárek od jejich dospělých dětí - že by pomsta? Nebo dlouho odkládaný sen - a docházela síla? Těžko říct, ale ráda bych znala jejich příběh. 

Když dámy odešly, obsluhující dívka si lehla do postele a čekala, až dopijeme a dojíme i my. Už i jí bylo asi zima. Při placení si řekla o sumy vyšší než v městské restauraci. Proč ne. Vysokohorskou přirážku respektujeme i v Africe. Zaslouží si to.