3.den treku - Skalní velkoměsto 4100m.n.m.

Spaní jsme jednou pro vždy vyřešili, systém z předešlé noci funguje. Otáčíme se sice na povel, ale není nám zima a nemáme "svázané" nohy. S dobrou náladou vyrážíme na další kus cesty. Chceme být na dalším tábořišti co nejdřív, abychom ještě na slunci dosušili stany a spacáky. 

Cestou na nás shlíží hora WASAMA, která vypadá jako pyramida. Je to vyhaslá sopka, jejímiž nekonečnými  lávovými proudy procházíme. Svítí slunce, ale fouká silný vítr. Všichni máme bundy a čepice. Kdo se špatně namazal opalovacím krémem, spálil si uši nebo hřbety rukou tak, že na nich má obrovské puchýře. Počasí tu klame tělem :-) 

Tábořiště Rafu=Zelí je mezi krásnými skalami 4100m.n.m. Je to zvětralý lávový proud. Hned jak rozděláme stany, jdeme přes rozkvetlou slaměnkovou pláň do skalního města vzdáleného asi 40min. Jeho rozloha je fascinující. Odkojeni Adšpachem hned vymýšlíme jména jednotlivým skalám. Není to nic těžkého, některé skály jsou jakoby je někdo vytesal. Velbloud, Spící opičák, Motýl, Panna Maria, Starosta a Starostová... Původně jsem chtěla nafotit celý katalog, ale musím šetřit baterie. Elektrickou zásuvku potkám až za 2 dny. A pro těch 15 lidí, co se tu jednou ročně mihne s Alpinou, to prostě nemá cenu, sorry. 

Radši si někam vylezu, nechám se vyfotit na památku, protože TOTO cenu má. Pro mě jo. Jenže mi u toho spadla čepice. Někam dolů, hodně dolů, tak dolů, že se tam ani nechcete dívat. Mladší průvodce nelenil a vydal se za čepicí. Voláme na něj, ať se na to vykašle, ale on v tu chvíli jakoby ohluchnul. Než slezu ze skály, on je s čepicí zpátky z dolní terasy. Jsem skoro dojatá, protože je to první skutečně nezištné gesto od domorodce. Nic za to nechce. Jen mi chtěl přinést moji čepici a udělat radost, i když vůbec nemusel. 

Při zpáteční cestě si všimneme, že ze zadní strany skal, kde máme tábořiště, je přilepených pár tukulů. Jdeme k nim a Daniel nám vyjednává návštěvu. Jsou tu jen ženy a pár malých dětí. Muži jsou se stády někde na pastvinách. Kdy se vrátí? Přibližně jednou za tři měsíce. Muži pastevci mají 3-4 ženy a ty postupně spolu se svými stády během roku objíždějí. Ženy s dětmi se z hor vracejí do větších vesnic v období dešťů, někdy ani to ne. 

Smíme se podívat dovnitř do tukulu. Je rozdělený na dvě části. Blíže ke vchodu spí zvířata. Slepice na bidle, kozy a kráva na zemi. Zadýchají vzduch a vytvoří teplo, takže se nemusí prý skoro topit. V druhé části, na udusané hlíně a na slámě spí žena a děti. V koutě je ohniště. A na stěně školní tabule. 

Vidím, že náš průvodce dává ženám za prohlídku peníze. Moc mu děkovaly a vypadaly vděčně. Ptám se, kolik jim dal, že bychom přispěli. Jen mávne rukou, že to nestálo za řeč. Dostaly 50 birrů, což je asi 42 Kč. Překvapeně přiznávám, že jsem chtěla dát mladšímu průvodci za ztracenou čepici aspoň 100 birrů a nějakou laskominu. Jen se smál a doporučil mi, ať chlapce nekazím. Peníze navíc může dostat na konci celé výpravy, až odvede celou svoji práci. Klidně mu bude stačit nějaká drobnost k jídlu, jestli mu chci vyjádřit vděčnost. Tady mají peníze jinou hodnotu než ve městě... 

A tak jsem chlapci darovala pesto. Vysvětlila jsem mu, že je bez masa a bude se hodit na injeru. A víte, co on udělal? Vzal ho a šel se rozdělit s ostatními. Bylo jich dohromady 9. Dva průvodci a sedm mužů, co se starali o muly a naše batohy. Byl to úžasnej kluk. 

Dnes bude úplněk a je překrásný západ slunce. Sice už mrzne až praští, ale ještě lezu nahoru na skálu a zkouším fotit. Jo. Konečně si připadám jako OPRAVDICKEJ fotograf, co by pro dobrej záběr i duši prodal. Jen pár vteřin. A pak už mažu do spacáku a babuším se do šátku, bundy a čepice.