5.den treku - Nekoukám napravo nalevo, před sebou vidím jen teplou sprchu!!!

Dnešní ráno je prubířským kamenem mé vysokohorské odolnosti. Prší. Probouzím se v mokrém spacáku. Oteklejší než včera. Vlhká zima je pro mě horší než mráz. Pan O´Blud začíná notovat: jsme krásně promočení...Jsi má duhová víla. A co jsem já? Už nesu mrak! 

Vyskočím ven a začínám tančit. Zpívám duhovou vílu a nad hlavou točím mokrým spacákem. Jsem růžově bílá, tančím, koukej se jak! pokud se tance dotýká, můj rytíři vánků....

Noooo... pár lidí to vidělo. A měli pocit, že mají vysokohorskou halucinaci, a buď se o sebe začali bát, nebo se začali hurónsky smát. Snídani jsme snad ani nevařili. S vidinou teplé sprchy a večeře v restauraci jsme to všechno zabalili mokré a rychle vyrazili na cestu. Krásná krajina Sannetii Plateau a jezírka Crane Lakes mi už byla lhostejná, stejně jako já jsem lhostejná duchům Bale. Minuli jsme se. 

Náš průvodce Daniel se s námi svezl až do Shasmene, města rastafariánů, 15 km od Awasy, kde jsme měli objednaný nocleh. Měli jsme dost času na ptaní o všem možném a vyslechnutí jeho příběhu. ...

Daniel po dvouleté povinné vojenské službě podepsal prodloužení o 4 roky. Stal se důstojníkem a v rámci bývalé RVHP procestoval kus socialistické Evropy, aby se vzdělal v nejnovější tankové vojenské technice. Pak odešel do výslužby, ale když začala občanská válka, povolali ho znovu. Odmítl bojovat proti svým lidem a musel emigrovat. Několik let žil v Saudské Arabii a pak v Itálii. Když se mohl po letech vrátit, chtěl domů, do Oromo. Stal se horským průvodcem. Ačkoli by v Addis Abbebě získal mnohem lukrativnější místo se svou hodností a jazykovými znalostmi, je šťastný doma. Oženil se a má osmiletého syna. Jemu je 54. Takže trochu atyp. 

A teď ještě něco k vrcholu dnešního dne: sprše. Dostali jsme pokoj s VANOU, ve které ale nebyl špunt. Sprchová hlavice trčela nad vanou přímo ze zdi ve výšce asi 180cm na šířku - uprostřed vany. Pod sprchovou hlavicí ve výšce asi 140cm byl umístěný vypínač na bojler, který visel vpravo nad vanou. Pod ním dva kohoutky. Stěna nad vanou mírně potažená plísní... otočíte kohoutkem a začne téct voda ze sprchové hlavice. Máte polité ruce, voda se odráží od plesnivé stěny a prská na vás. Ničím se nedá otáčet, vše je přibetonováno napevno. Při sprchování se strachujete o svůj život, protože ve výšce ramen máte vypínač bojleru. 

A tak jsme se rozhodli, že si napustíme tu vanu. Nejdřív jsem umyla tu zeď. A pak vydrhla vanu.  Vzali jsme arašídové máslo v plastové lahvi, obalili ho igelitem, jehož konce jsme nacpali do odtoku a začali napouštět. Když byla vana skoro plná, začala se "plechovka" mírně vznášet, na což jsme přišli trochu pozdě. V pokoji jsme právě pořádali letecký den našich promočených věcí. Vytahovali jsme je z batohu a rozhazovali nekoordinovaně po pokoji. Část teplé vody tak nenávratně odtekla pryč, a bojler už byl skoro prázdný. Skočili jsme tedy do té vany oba dva naráz, já nohou přidržovala arašídové máslo u výpusti a drbali jsme se vzájemně jako pejsek s kočičkou, když domyli podlahu. 

Tak to je ta Afrika.