1.den treku - Simien
Simienské hory jsou součástí Světového dědictví UNESCO. A podle toho je také vypracovaná organizace pobytů pro jednotlivce i skupiny. Na určitý počet návštěvníků dostanete určitý počet průvodců a scoutů se zbraněmi. Do hor se sami nedostanete. Nejsou značené, jak jsme zvyklí z Evropy, jediným ukazatelem trasy je váš průvodce.
V Debarku, městě, které je vstupní branou do hor, je potřeba si tyhle lidi zajistit. Průvodci jsou určováni podle pořadníku. Kdysi jich prý bylo 200, dnes jich je 75, zbytek utekl do Evropy. Náš hlavní průvodce se jmenuje Astaffa. Je potřeba nakoupit vařiče, petrolej, lana na muly a spousta dalších věcí, Je mi divné, že to nemají v pracovní výbavě, ale i tohle je Afrika. Aspoň že ty samopaly jsme jim kupovat nemuseli :-) Autobus nás veze do nějaké zatáčky v horách, kde vystupujeme, vykládáme batohy a vydáváme se na cestu. První zastávka je u vodopádu Geech Abbys / 3150m/. Jen chvilka na pár fotek a hned jdeme dál.
Procházíme krásnou krajinou plnou zajímavých květin a hornin, ale tempo je poměrně ostré, dá se fotit jen za chůze. Jen průvodci vědí, jak daleko je tábor, a zdá se, že bude pršet. Moc si přeju, aby se nám bouřka vyhnula, a zkouším se spojit se vzdušnými živly. Mám ale dojem, že celý proces zůstává spíš mojí představou, než skutečností.
Dostáváme se k místům, kde ještě předloni byla vesnice Geech. Divoké děti tu po procházejících turistech házely kamením. A scouti je museli usměrňovat. K velkému překvapení našeho českého průvodce Tondy tu už žádná vesnice není. Podle Astaffy vytvořila vláda program o přesidlování domorodců pryč z Národního parku blíž k hlavní silnici. Postavila jim boudy z vlnitého plechu, které jsme viděli cestou z autobusu a vypadají jako ghetta. Dalším důvodem je prý narušování krajiny zemědělstvím a chovem koz. Kdo ví, co za tím stojí doopravdy. Podle mě to je regres a ne progres.
Že tu někdy byla nějaká vesnice, dá se poznat jen podle zbytků kamenných "podezdívek" pro jejich kruhové chatrče. I ty už jsou ale téměř zarostlé trávou a kopřivami. Vzorná ukázka permakulturního hospodaření.
Brzy se dostáváme na hřeben, a mraky se stahují směrem k nám. Na poslední chvíli docházíme k plechové boudě, která pravděpodobně patří národnímu parku a nyní v ní sqatuje domorodá rodina. Schováváme se dovnitř, už začíná pršet. Brzy na střechu bubnují i kroupy. Za 15 minut je po všem.
K tábořišti už je to kousek - 10-15 minut. Už tam pár stanů stojí. Žel, tady nebudeme sami, jak tomu bylo v Bale. A čeká mě ještě jedno nemilé překvapení. Dvě skupiny turistů, které došly před námi, jsou evidentně z Evropy, ale evidentně nafoukaní pitomci. Ani ahoj. Jsme pro ně vzduch. Zkouším pozdravit jako první. Podívá se na mě hůř než na psa. To mě fakt vytáčí. Když se v cizině, nadto v přírodě, potkají dva krajani a dělají, jako by jeden druhého ani neviděl. Co si pak ti domorodci o nás asi myslí?
Během pár minut jsme vypozorovali, že domorodci jim i stany postavili, večeři uvařili a na stolečky prostřené s čajem v termosce servírovali. Ještě po nás přijely na mulách dvě turistky Evropanky hoooodně postarší a nesportovně vyhlížející. Zatímco my jsme tam běhali mezi stavěním stanů, zažehováním téměř nefunkčích vařičů a pokusy o uvaření večeře, oni se věnovali focení západu slunce. Ostatně, i ti jejich sloužící domorodci pro ně byli vzduch. Takže jsem nakonec byla hrdá na nás a za ně jsem se styděla.