5.den treku - zpět do Cheneku a dál na tábořiště Gich

Brzy ráno balíme ještě mokré stany a spacáky a vydáváme se na zpáteční cestu. Těším se na nádherné údolí pod Chiro Leba, na injaru a kávu v místní kavárně i na cestu náklaďákem do Cheneku. V domnění, že UŽ jsem překonala své hranice a to nejtěžší už je za mnou. Tenhle článek píšu v lednu, skoro dva měsíce po návratu domů, a musím se sama sobě smát. Během vánoc jsem někde narazila na rozhovor s Renatou Chlumskou, švédskou dobrodružkou českého původu, která jako první Švédka i Češka zdolala Mount Everest, a ta v něm říká, že cesta nekončí zdoláním vrcholu, ale bezpečným návratem do údolí. To jsem v Etiopii ještě netušila:-) 

Astaffa žene jak o závod. Prý má obavy, aby na nás náklaďák počkal. Údolím jen proletíme, šplháme nahoru k Chiro Leba v pravém nefalšovaném africkém vedru s hejny much kolem hlavy. Zase fotím jen za chůze, každé zastavení by mě pekelně zdrželo. Ovíváme se eukalyptovými větvemi a odháníme jimi mouchy. Ve vesnici je dnes téměř prázdno, děti jsou ještě ve škole a dospělí raději přečkávají polední horko uvnitř chýší. V kavárně jen zhltneme kávu a pánové pivo a už nás ženou na náklaďák. Připadám si jako uprchlík, nebo zajatec na pochodu smrti :-) 

Náklaďák je naložený jen zpola, takže když dosedneme, nevidíme vůbec nic. Jako v dobytčáku. Navíc už je tu spousta místních, mladí kluci se vezou i vně náklaďáku a přidržují se korby. Dva jedou na střeše kabiny. Někteří naši chlapi stojí. Ale jedeme! 

V Cheneku máme možnost vidět početnou tlupu dželad, které přišly hledat zbytky jídla po turistech. A taky stanové městečko čítající asi 30 stanů pro turisty ze Západu, kteří si zaplatili "dobrodružný výlet do nitra afrických hor", čítající ubytování v již postaveném stanu, večeři a snídani uvařenou a servírovanou místními obyvateli, procházku po okolí Cheneku, a příjezd a odvoz jeepem. Možná i vyhřívanou karimatku. A možná i cvičené dželady, kdo ví...  Jsem rádi, že Astaffa navrhnul jiné tábořiště, nedaleko vesnice, z které pochází. Budeme tam ale muset dojít pěšky, je to dalších asi 10km po silnici. Nevadí, jdeme rádi. Stejně bychom ten úsek museli ujít zítra ráno, protože autobus sem nedojede. 

Cesta je krásná, ale nekonečně dlouhá, vzhledem k tomu, že mě už zase brutálně začaly bolet nohy. Zůstávám pozadu. Když vedle nás zastaví náklaďák a nabízí svezení za 50birrů na osobu, neváhám ani vteřinu. Představa, že bychom nestihli dosušit mokrý stan a spacáky mě děsí. Já bych to klidně svým tempem došla, ale pak by mě čekala nekonečná noc v mrazivém bazénu. 

Na tábořišti jsme úúúúplně sami. Je to krásná rozlehlá louka plná zlatavé kostřavy. K večeři si vyrábíme hostinu ze zbytků všeho možného, protože zítra už bude jídlo na talíři, na židli a po teplé sprše. Schválně píšu vyrábíme, protože vařiče už vypověděly službu. Naštěstí si můžeme uvařit alespoň vodu na čaj u kamarádů vlastnících benzinový vařič. Zítra už ho také nebudou potřebovat.